Wow.
Pojďme to dostat z cesty.
Nyní některé vhodné komentáře. Za prvé, pokud se chystáte pojmenovat melodie po Miles Davis, Muddy Waters, Zora Neale Hurston a zbytek africké americké tvůrčí dynastie v Chicagu, mnohem lépe se ujistěte, že se melodie mohou online na jmenovkách. Jamilia Woodsová skutečně prozkoumala každého ze svých 12 předmětů a také složila každou melodii, jako by z pohledu této osoby. Toto může být úplně první album R&B, které obsahuje bibliografii (doslova – je to v liniových poznámkách)! Obvykle se mi nelíbí posílat firmu do Pitchfork, protože jejich předpětí ze mě dráždí kecy, ale tento rozhovor se s tímto vynikajícím albem sleduje a je to vynikající čtení.
Tolik současného rapu/duše je o sobě: bombardování, sebepoznání, sebehodnocení a také o sebepřítomnosti. Ne toto album. Jistě, paní Woodsová je na každé skladbě, protože její neuvěřitelná vokální vysoká kvalita je typickým stylem pro každou píseň a také její perspektivy toho, co tito umělci udělali, je to, co formuje každou píseň, ale o diasporu je to opravdu o diaspoře. Jde o ztrátu sebe v umění. Jde o skutečné, smysluplné uznání – nejen výkřik nebo „R.I.P.“ Během vyblednutí.
Existují hostující vystoupení dalších nových zpěváků Jack Spirit, jako jsou Saba a Boogie.
Může existovat kousek, že to bude jedno z nejlepších alb roku.
DĚDICTVÍ! DĚDICTVÍ! Jamila Woods